Úvahy 896 slov

esej o románu Markéta Lazarová

Hrdopýšek, zlolajník, lítice, proklatec, sudlice. Kdo zná význam všech těchto slov, nechť hodí kamenem. Takto si Vladislav Vančura pohrává se čtenářem Markéty Lazarové (1931). Těžko říci, která slova jsou historického původu a která si Vančura prostě vymyslel. Právě Vančurova ohromující slovní zásoba činí Markétu Lazarovou tak výjimečným dílem. Bez svého jazykového umu by Vančura učinil tento kratičký román průměrnou pohádkou. Slova v případě Markéty Lazarové fungují jako okna do duší postav, jako sondy do mozku autora. Kvůli jazykové květnatosti by člověk předpokládal, že Vančurův román bude rozvleklý a zbytečně pompézní. Opak je pravdou a Vančurovi se podařilo vydestilovat ten pravý nápoj historizující prózy.

Záměrně nepoužívám slovo historická. Dle mého názoru Markétě Lazarové sedí spíš pojmenování historizující než historická próza, protože v literatuře máme tak jako v architektuře historizující styly, které nenapodobují historii, nýbrž se jí inspirují a přetváří ji tak, aby lahodila oku současného člověka. Takto se popasoval Vančura se středověkem. Nevíme, kdy se Markéta Lazarová odehrává, víme jen, že poblíž Boleslavi. Pozorný čtenář spočítá všechny historické reálie, ale stejně nepřijde na to, do jakého roku by mohl být román zasazen. Na časových údajích zkrátka nesejde. Jde o vztahy, pocity, prožitky. V tomto ohledu Markéta Lazarová silně připomíná senzaci doby pandemie seriál Bridgerton (Netflix, 2020). Seriál se věnuje převážně vztahové problematice. Citově vypjatými dialogy připomíná Ulici (TV Nova, 2005), milostnými scénami spíše mládeži nepřístupnou Hru o trůny (HBO, 2011). Obyvatelé panství Bridgerton spokojeně žijí své aristokratické životy začátku 19. století, ale historikové nad nimi úpí. V Bridgertonu nepotkáte žádné historické osobnosti. Bridgerton nezasahují války. Bridgerton plave kdesi v pestrobarevném časoprostoru v romantických kulisách empírových zámků a svěžích luk, posetých perníkovými chaloupkami. Markéta Lazarová se brodí bahnem českého středověku, stejně lhostejně k historickým okolnostem jako obyvatelé panství Bridgerton upíjejí čaj pod věčným poledním sluncem.

Vančura zkrátka neměl sebemenší ambici Markétu Lazarovou zasadit do dějin. V tom tkví síla tohoto románu. Můžeme se plně soustředit na příběh Markéty a loupežníků a nemusíme se pozastavovat nad nějakými husitskými válkami. Nerušeně se ponoříme do příběhu tak vzdáleného, přitom tak lidského a blízkého. Však milenci stiženi osudem na nás zabírají už od nepaměti. Vzpomeňme si na Orfea a Eurydiké, na Romea a Julii. Tedy spíše na toho Romea a Julii. Capuleti a Montekové. Kozlíci a Lazarové. Znepřátelené rody.

Mikoláš a Markéta nejsou však jako Romeo a Julie. Trpí, ale nejsou pasivní. Nezemřou pro sebe navzájem. Mikoláš je zabit, ale Markéta musí nést břemeno života bez něj s vědomím, že porodí jeho děti. Na tom není nic romantického. Mikoláš neumírá elegantně jako Romeo. Mikoláš nemá k dispozici žádnou ampulku s jedem, musí na šibenici. Markéta pláče a naříká, ale nevytasí dýku jako Julie. Rozhodne se pokračovat ve smutném životě bez svého milence. Nevzdá se. Mikoláš je sveřepý buldok, Markéta neúnavná klisna. Nejsou to slavíci, jemní angorští králíčči jako Romeo a Julie. Jsou to pořádní Češi. Takoví Češi, které mají rádi Poláci. Nezlomní Češi, kteří neohnou hřbet. Češi, kteří si vždycky najdou nějakou cestu, nějakou prasklinu v dlažbě kterou prorostou a na jaře vypučí, zavoní po lípě.

Markéta je divoká. Ne jako aristokratická Julie. Je to loupežnice, byť byla svým otcem předurčena pro klášter. Alexandra, milenka Němce Kristiána, je ještě divočejší. Slovo obušek se v románu vyskytuje většinou vedle jejího jména. Je to drsná žena, vychovaná v drsném prostředí. Jak Markéta, tak Alexandra značně připomínají severské ženy. Valkýry, panny Ódinovy. Severská mytologie se vyznačuje tlupami silných, nezávislých žen, které se nebojí postavit krutému životu. Mnohdy jsou k tomu i neskutečně krásné tak jako Markéta. Markéta by si určitě dobře rozuměla s Freyjou, nádhernou bohyní plodnosti a celkově všeho krásného a milovaného. Alexandra by se dala jistě do řeči s Hel, královnou Helheimu, říše mrtvých, která tak jako Alexandra rozhoduje nad životem a smrtí mnohých mužů.

Již víme, nebo spíše můžeme tušit, co inspirovalo Vančurovu Markétu Lazarovou. Můžeme si však být jisti, že Vančura svým dílem ovlivnil celé generace spisovatelů těchto „historizujících“ románů. Vzpomeňme si na Poláka Sapkowskeho a jeho nesmírně úspěšnou sérii románů Zaklínač (1993-2013). Sapkowski se s nějakými historickými souvislostmi nemaže, dokonce si do příběhu na rozdíl od Vančury přidal nadpřirozené prvky a mnoho čarodějných potvor. Podstata zůstává však stejná. Vztahy. Emoce. Složitá rozhodnutí. Tomu všemu se věnuje jak Vančura, tak Sapkowski. Přiznejme si, že barvité kulisy jejich románů mohou podstatu příběhů poněkud zakrýt, ale jakmile se tento nátěr oloupe, začíná na nás prosvítat existenciální próza.

Postavy v Markétě Lazarové a v Zaklínači řeší stejné problémy jako řešíme my teď a jako řeší lidé od počátku času. Všichni chceme vědět, pro co se vyplatí žít. Láska nebo víra? Neřest nebo ctnost? Milenec nebo rodina? A nelze to nějak zkombinovat? Odpovědi na tyto po staletí nezodpovězené otázky nenašel ani Vančura ani Sapkowski. Odpovědi na tyto otázky se nikde nedočteme. Přesto nám romány jako Markéta Lazarová dodávají určitou naději. Na existenciální otázky totiž nejsme sami. Odpovědi na takové otázky hledal nejen Sartre, ale i zaklínač Geralt a Markéta. Budeme to řešit i my a oni hrdinové nám v tom mohou pomoci a inspirovat nás. Díky nim se můžeme zamyslet nad tím, co máme a co naopak nemáme dělat, abychom žili smysluplný život. Můžeme se poučit z jejich vítězství i přešlapů. Sice žili v jiné době a v jiném světě než my, ale přesto máme něco společného. Všichni hledáme smysl toho všeho. Někdo v lásce či ve víře jako Vačurova Markéta, někdo v náročné práci a sebeobětování jako Sapkowského Geralt.

Updatováno: